Pokud se chystáte do Thajska nebo jiné asijské země, tady jsou mé rady na cestu:

Nakonec i odlet byl celkem zajímavý. Cesta na letiště metrem a Sky Trainem bez problémů. Pak únavný 11hodinový let do Paříže s Air France, kde jsem měl hodinu na přestup na další letadlo. Říkal jsem si – hodina, to je přece hrozně dlouhá doba, to musí na přestup stačit. Skutečnost ale byla trochu jiná. Člověk totiž musí být u odletové brány 20 minut před odletem, jinak má smůlu. 40 minut je ale pořád dost času. Tedy v případě, že předchozí let nemá (tak jako se mi přihodilo) 15minutové zpoždění. Takže zbývá 25 minut na přeběhnutí z jednoho terminálu v Paříži do druhého, což už je šibeniční čas. Pokud ale člověk sedí v původním letadle skoro až v poslední řadě a musí 15 minut čekat, až vystoupí všichni cestující, co sedí před ním, tak mu zbyde 10 minut na to, aby přeběhl z jednoho terminálu do druhého a přitom prošel 4 kontrolami dokladů a jedním rentgenem. Mezi tím už dávno na letišti odhlásili, ať se pan Adamovský laskavě urychleně dostaví k odbavení, jinak mu budou muset vyložit z letadla zavazadla, k čemuž také nakonec došlo.

Cestou ke správné bráně jsem měl to štěstí, že mě dozorci pouštěli přes VIP uličky, a já tak nemusel čekat v dlouhých frontách na kontroly dokladů. Když jsem však doběhl k bráně, kde byli odbaveni všichni cestující z mého letu, nebyl tam už nikdo. Žádný cestující ani zaměstnanec Air France, dokonce ani žádná ochranka. Brána ale byla otevřená, tak jsem proběhl do uličky vedoucí přímo na letištní plochu. Na konci uličky ale byly zamčené dveře. Věděl jsem, že je zle. Skrz prosklené dveře se mi však zázrakem podařilo upoutat pozornost jednoho cestujícího v autobuse s nápisem PRAGUE, stojícím na letištní ploše, jež na mě upozornil řidiče, ten vystoupil, otevřel zamčené dveře, vrátil se se mnou k bráně, zapnul počítač, provedl mé odbavení a pustil mě do autobusu, který nás odvezl k letadlu.

Batoh mi pak až domů přivezla za dva dny přepravní služba letiště Václava Havla.

přečíst více

Poslední den v Thajsku byl věnován návštěvě chrámů. Viděl jsem zlatého Buddhu ve Wat Traimit a velkého ležícího Buddhu ve Wat Pho. U Královského paláce jsem narazil na cestovatele ze Slovenska, se kterým jsem se potkal již před tím na ostrově Ko Phi Phi. Tomu říkám náhoda.

Každý druhý taxikář či tuk-tukář mi tu nabízel prý úžasný hodinový výlet na lodi po Bangkoku. Bohužel ta cena 1.500 BHT (1.200 Kč) – po smlouvání 1.000 BHT (800 Kč) už tak úžasná nebyla, takže jsem raději ušetřil.

Večer nákupy na Patpongu a balení.

přečíst více

Čím déle je člověk v Thajsku, tím více si uvědomuje rozdílnou povahu Thajců a Čechů. Thajci vidí v každém člověku svého přítele. Stačí, abyste se jen zastavili na chvíli na ulici a rozhlédli se, a hned k vám někdo přiskočí, jestli nepotřebujete s něčím poradit, protože přátelům se přece pomáhá. A když vám sami nejsou schopni pomoct, tak vás dovedou k někomu, kdo vám pomůže. Takto mě oslovil na ulici taxikář, jestli potřebuji poradit. Když jsem řekl, že jdu do Siam Ocean World, tak mi ochotně ukázal cestu, odběhl a hned se vrátil s kupónem na 20% slevu. Prostě jen tak.

Česká povaha je úplně jiná. Čech má obvykle potřebu hledat si neustále své nepřátele a „tvůrce zla“ a vůči nim se vymezovat. Pro Čecha je tak nepřítelem jeho soused, kolega v práci, šéf, politická strana a její členové, Romové, Američani, ale i obyčejní lidé na ulici, druzí řidiči aut nebo dokonce i nejbližší členové rodiny. Nejsmutnější je, že se této potřeby hledání nepřátel chytily některé české politické strany a začaly svým voličům místo svých myšlenek a řešení, jak udělat lidem život lepší, nabízet jen jména nepřátel, které mohou voliči nenávidět a na které mohou svést všechny své neúspěchy. Poslechněte si nějakou politickou debatu a uslyšíte sami, kdo mluví o řešeních a kdo o vinících.

Asi před týdnem jsem šlápl jednomu Thajci na nohu. Čekal jsem, že uslyším v thajštině něco jako:

„Ty vole! Koukej kam šlapeš!“

Ale místo toho se chudák chytil za nohu, začal po druhé skákat a hlasitě naříkat. Poté, co jsem se asi pětkrát omluvil, se teprve v klidu postavil a začal se mi vesele smát, jak mě dostal tím svým divadlem.

Dnes byl jeden z nejlepších dní z celého dosavadního pobytu co se týče zážitků i focení. Objednal jsem si celodenní výlet: V 6:15 (slovy šest patnáct) odjezd z hotelu na plovoucí trh, pak přesun ke slavnému mostu přes řeku Kwai, oběd, návštěva tygřího chrámu a hřbitova obětí z 2. sv. v. Večer krátká procházka po Bangkoku včetně neplánované účasti na politickém mýtinku strany červených triček.

přečíst více

Pořád si říkám, jestli je lepší poznávat Thajsko na vlastní pěst nebo přes nějaký poznávací zájezd s cestovkou. Obojí má své pro a proti. Když člověk cestuje sám, má mnohem větší svobodu, může si zůstat kde chce a jak dlouho chce. S cestovkou je program pevně daný na každý den a je zle, když se někdo někde zdrží. A cestovka samozřejmě musí mít nějaký zisk. Na druhou stranu je tu i dost argumentů pro cestovku:

• Doprava – každý den jsme tu neustále řešili, jakým způsobem se kam dostaneme a hledali nejlevnější způsob. Cestovka tohle řeší za vás a navíc ušetříte díky větší skupině. V průměru jsme mohli denně strávit 30 minut jen hledáním dopravy.
• Ubytování – najít hotel, který není moc drahý, je dostatečně kvalitní a má dobré umístění, není žádná legrace. Zvláště když jedete ve skupině, kde má každý jiné představy. S cestovkou tohle neřešíte.
• Jídlo – obvykle s cestovkou nemusíte řešit, kde se najíst, abyste zbytečně neutráceli a přitom neriskovali otravu z jídla.
• Zajímavosti – vymyslet na každý den, jaké zajímavosti člověk navštíví a v jakém pořadí, aby optimalizoval trasu, není vůbec jednoduché. Než se člověk rozhodne, jestli navštíví místo A nebo B, naplánuje trasu a dopraví se tam, tak s cestovkou uvidí A i B a nemusí nic řešit.

Jinými slovy cestovka pomůže ušetřit klientům velké množství času, takže věřím, že za dvoutýdenní zájezd toho člověk v Thajsku uvidí víc než já za 3 týdny. Možná je nakonec optimální před jízdou do země, jako je Thajsko, „vykrást“ detailní itinerář nějakého zájezdu a podle vlastní vůle se na místě rozhodnout, jak moc se jej člověk bude držet.

Dnes byla na programu návštěva největšího akvária ve východní Asii – Siam Ocean World a pak procházka po Khao San Road – bulváru se stovkami krámků a tisíci turistů. Objevil jsem zde i dva stánky, kde vyráběli doklady, průkazy a diplomy. U jednoho stánku se dokonce chlubili i občankou z České republiky – ta stála 1.200 BHT (800 Kč), dodání do 24 hodin, tedy výrazně rychleji než to dokážou české úřady.

Nakupování zde funguje tak, že vám na kalkulačce ukážou cenu a hned vám ji podají, abyste na ni vyťukali svou představu o ceně. Takto to jde, dokud nenajdete kompromis přijatelný pro oba. Smlouvat se musí. Člověk má pak vždycky dojem, že usmlouval tolik, že prodávající nebude mít co jíst, ale nikdy to tak není.

přečíst více