Thajsko – odlet

Nakonec i odlet byl celkem zajímavý. Cesta na letiště metrem a Sky Trainem bez problémů. Pak únavný 11hodinový let do Paříže s Air France, kde jsem měl hodinu na přestup na další letadlo. Říkal jsem si – hodina, to je přece hrozně dlouhá doba, to musí na přestup stačit. Skutečnost ale byla trochu jiná. Člověk totiž musí být u odletové brány 20 minut před odletem, jinak má smůlu. 40 minut je ale pořád dost času. Tedy v případě, že předchozí let nemá (tak jako se mi přihodilo) 15minutové zpoždění. Takže zbývá 25 minut na přeběhnutí z jednoho terminálu v Paříži do druhého, což už je šibeniční čas. Pokud ale člověk sedí v původním letadle skoro až v poslední řadě a musí 15 minut čekat, až vystoupí všichni cestující, co sedí před ním, tak mu zbyde 10 minut na to, aby přeběhl z jednoho terminálu do druhého a přitom prošel 4 kontrolami dokladů a jedním rentgenem. Mezi tím už dávno na letišti odhlásili, ať se pan Adamovský laskavě urychleně dostaví k odbavení, jinak mu budou muset vyložit z letadla zavazadla, k čemuž také nakonec došlo.

Cestou ke správné bráně jsem měl to štěstí, že mě dozorci pouštěli přes VIP uličky, a já tak nemusel čekat v dlouhých frontách na kontroly dokladů. Když jsem však doběhl k bráně, kde byli odbaveni všichni cestující z mého letu, nebyl tam už nikdo. Žádný cestující ani zaměstnanec Air France, dokonce ani žádná ochranka. Brána ale byla otevřená, tak jsem proběhl do uličky vedoucí přímo na letištní plochu. Na konci uličky ale byly zamčené dveře. Věděl jsem, že je zle. Skrz prosklené dveře se mi však zázrakem podařilo upoutat pozornost jednoho cestujícího v autobuse s nápisem PRAGUE, stojícím na letištní ploše, jež na mě upozornil řidiče, ten vystoupil, otevřel zamčené dveře, vrátil se se mnou k bráně, zapnul počítač, provedl mé odbavení a pustil mě do autobusu, který nás odvezl k letadlu.

Batoh mi pak až domů přivezla za dva dny přepravní služba letiště Václava Havla.

[Spustit přehrávání]