Dnes jsem vybral zajímavé komentáře k situaci na Ukrajině od českých komentátorů, které by vám neměly uniknout.

Roman Joch: Rusko notoricky lže a občas zpětně přizná pravdu

„Rusko notoricky lže a občas zpětně přizná pravdu (jako např. když nejdřív tvrdilo, že žádné ruské jednotky nebyly na Krymu a pak po jeho anexi to přiznalo a ruské vojáky vyznamenalo jako hrdiny). Ano, na Rusko mají být uvaleny další sankce – a po dobu, co bude příměří Rusy dodržováno, pozastaveny. Poruší-li Rusko příměří, automaticky vstoupí v platnost. To je smysl sankcí: nejen potrestat za dosavadní nepravosti, ale hrozbou jejich eskalace odrazovat a odstrašovat od nepravostí a nepřístojností dalších.“

David Rajmon: Ukrajinský konflikt, sankce a trocha nadhledu

„V probíhající mediální diskusi o sankcích a kompenzacích se nějak vytratila hlavní podstata současného dění na Ukrajině: totiž to, že si ve 21. století jeden stát v Evropě dovolí využit vnitřní nestability sousedního státu, vojensky ho napadne, zabere část území a rozdmýchává krvavý konflikt na další části území. Samozřejmě s patřičným “zdůvodněním” pofidérními historickými nároky, jako vždycky v podobných situacích.“

Marek Hudema: Stará válka na Ukrajině

„Sovětský svaz, předchůdce dnešního Ruska, používal podobnou taktiku jako dnes Rusko na Ukrajině dávno. Jeho vojáci a zbraně se objevovali v konfliktech, kde oficiálně nebyli a Sovětský svaz s nimi neměl nic společného. Nejznámější je asi válka ve Vietnamu nebo v Koreji, kde oficiálně sovětští vojáci nebojovali – jak se později potvrdilo, samozřejmě tam byli. Dokonce ani nátlak na cizí státy prostřednictvím podpory tamních separatistů není nic nového.

Příkladem může být třeba Írán, kde Sovětský svaz po druhé světové válce podporoval ázerbajdžánské a kurdské separatisty. Oficiálně šlo o naprosto domácí hnutí za nezávislost, které nemělo žádnou podporu ze zahraničí. Ale podpořila ho sovětská armáda. Pak se ale ukázalo, že separatisté, kteří vzali možnost odtržení od Íránu vážně, se dost přepočítali.“

Pavel Bělobrádek: Ukrajinci mají právo rozhodnout

„Ukrajinu nemůžeme hodit přes palubu. Bylo by to nemravné a hloupé. Sami máme smutné zkušenosti s tím, když místo mezinárodního práva rozhoduje právo silnějšího.
A my sami, či přinejmenším naši spojenci by docela dobře mohli být dalšími na řadě. Máme povinnost udělat vše pro to, aby se na Ukrajině přestalo válčit. A zároveň zabránit Rusku, aby opět přepisovalo hranice násilím … Je nutné, aby Rusko přestalo intervenovat, stáhlo své ozbrojence, přestalo dodávat vojenský materiál a zajistilo hranici. Teprve v té chvíli bude možné zahájit skutečně svobodný a férový vnitro ukrajinský dialog. Sankce k tomu mohou dopomoci.“

Jan Urban: Ukrajina, Zeman a Mnichov

„Přesně jako nacismus v roce 1938 nám dnes putinismus a jeho posluhovači u nás tvrdí, že nechápeme ruskou epochální revoluci nacionální a sociální. Že nevidíme a nechceme vidět, kam Rusko a ruský národ jde a co chce. A že nechceme také vidět, že ukrajinští Rusové nemohou nejít s Ruskem.“

Jan Štern: Internacionála defétistů

„Sankce je jediný silový nástroj, který zbývá, nechceme-li jít do vojenského konfliktu. Vojenský konflikt s jadernou mocností opravdu nikdo nechce, to je jasné, na tom se všichni shodneme. Ale o čem se budeme s Ruskem a separatisty bavit, jestliže jediný silový nástroj (který nám zbývá) dopředu vyloučíme. Rusové přeci v tomto konfliktu sílu používají a ve velkém rozsahu. Pět až deset tisíc jejich „zelených mužíčků“, stovky tanků a transportérů, děla, minomety, rakety. Jak chceme Rusy přesvědčit, aby to nedělali?“

Jiří Pehe: Hybridní spojenec Česko:

„Pojem „hybridní válka“ znamená, že ruští vojáci na Ukrajině jsou i nejsou, Rusko proti Ukrajině vede i nevede válku … Provozovat hybridní válku se agresorské zemi daří zejména tehdy, když se může v táboře států, které se snaží její agresi zastavit, spolehnout na hybridně se chovající členy … Jisté je, že na takového hybridního spojence se může Západ spolehnout jen v jednom. Bude-li muset udělat další složité rozhodnutí, Česká republika se bude snažit přijít s řešením, z něhož nebude úplně zřejmé, zda náhodou není také spojencem Ruska.“

Heřman Chromý: Studenoválečné tažení Putina:

„Pod nacionalisticky vypjatou atmosférou, každodenně rozšiřovanou drtivou částí ruských médií spolu s kontrolovaným internetem, se Putinovi daří u ruské veřejnosti bagatelizovat porušování lidských práv a svobod v Rusku. Stejně jako zatajovat odsuzování odpůrců Putinova režimu a rasismus, který projevuje určitá část ruských občanů vůči svým spoluobčanům z neruských republik v Kavkazu a Předkavkazsku.“

Jan Payne: Hloupost ruského euroasijství:

„Sklon Rusů k sebeklamu a lži líčený již Dostojevským, Gogolem či Čechovem nabývá obludných rozměrů. Domněnka o tom, že Východ je zcela jiný než Západ a že něco mezi je třeba hýčkat, troskotá na tom, že onen Západ se krok za krokem přesouvá na Východ a téměř ve všem je pod jeho vlivem, vlivem onoho úžasného řeckého vynálezu kritického myšlení … Tím spíš to platí o Rusech: Rusko se svým euroasijstvím se stává pomalu a jistě rozvojovou zemí s imperiálními choutkami, tak trochu skansenem něčeho, co bylo. To dokládá mimo jiné i návrat ke komunistickým zlatým časům: pro ně je Lenin stále autoritou nad jiné. Má sice nukleární zbraně a zbraně další stále vyrábí, přičemž tyto hrozby nelze opominout. Ovšem je to truc malého puberťáka tváří v tvář nadanějšímu spolužákovi: připouštím, že jsi chytřejší, ale já ti můžu zase rozmlátit držku!“

Jiří Leschtina: Čeští putinovci, spolek pomatenců?

„V situaci, kdy Putin směřuje k obnovení „říše zla“ i za cenu vojenské agrese, se musí rozhodnout. Je pro naši zemi hlavním nebezpečím Rusko dospívající k autokracii podepřené ideologií národního bolševismu? Nebo Evropská unie, která má hodně nedokonalostí, ale stále se opírá o víru v demokracii, spravedlnost, hodnoty lidských práv?

Pokud někdo v takhle jasné volbě podporuje Putina a nazývá ho garantem vyváženosti v mezinárodních vztazích, pak nás ve jménu fiktivního bruselského nebezpečí hodlá vystavit nebezpečí nad jiné skutečnému. A my se můžeme dohadovat, zda tak činí v zoufalé pomatenosti, nebo jako vědomý spolupracovník ruské ambasády.“

Miroslav Žák: Mnichovanství (tentokrát na český způsob)

„Bohuslav Sobotka si zřejmě dobře uvědomuje, kolik lidí v ČSSD je orientováno stejně jako Rusové a kolik lidí z jeho strany Vladimíra Putina ve skutečnosti obdivuje. Buď se však poučí z české historie a hru na diplomatické jednání s Vladimírem Putinem radikálně odmítne, až do chvíle, než bude ochoten respektovat Ukrajinu, jako suverénní stát.

Nebo na ni přistoupí a potom se zachová úplně stejně, jako se zachovala Anglie a Francie při jednání v Mnichově, když se rozhodly odstoupit (v zájmu míru) část Československa Adolfu Hitlerovi. Způsob jednání je zcela stejný, jen místo, čas a účastníci se budou lišit. V takovém případě ale ČSSD spolehlivě zničí.“

Tomáš Hudeček: Politiku dobré vůle k putinovskému Rusku je třeba přehodnotit

„Nevyprovokovaný útok Putinova režimu na Ukrajinu neohrozil pouze suverenitu Ukrajiny, ale ohrozil a ohrožuje bezpečnost celé Evropy. Naopak podpora ukrajinské státnosti, postupného přibližování Ukrajiny k Evropské unii a rozvoj ukrajinské demokracie a ekonomiky, jsou v českém národním zájmu.“