Mám rád věci, které fungují přesně tak, jak potřebuji. Nedávno jsem si pořídil nový mobil se systémem Android a doufal jsem, že to bude právě takový případ. Nicméně se nemohu zbavit dojmu, že jsem to spíše já, kdo funguje tak, jak chce Android.

Už první zapnutí telefonu vzbudilo mé podezření. Chvíli jsem otálel na úvodní obrazovce – ještě před připojením k Wi-Fi a před povolením/zakázáním přenosu dat přes mobilní síť – a po chvíli mi přijde SMSka, že mi byl aktivován datový tarif na jeden v ceně 25 Kč. Prostě to Android nevydržel a musel se ihned připojit stůj co stůj.

Následovaly série formulářů, kde jsem měl potvrdit, že souhlasím s tím, aby Android sledoval mé osobní údaje jako mou polohu, mé přátele, mé činnosti a snad i četnost stolice a tyto informace posílal do Googlu a sdílel je s ostatními aplikacemi. Vše je implicitně povoleno tak jsem všechno zakazoval, abych pak zjistil, že třeba nefunguje aplikace na předpověď počasí, takže je to třeba zase povolit.

Po zapnutí telefonu jsem zjistil, že je v něm nainstalováno asi 10 aplikací, které nikdy nebudu potřebovat, ale které nejdou odinstalovat. Pouze zabírají místo. Výrobce telefonu ví zřejmě lépe než já, co je pro mě dobré.

U mého starého telefonu jsem byl zvyklý, že se aplikace instalovaly do vnitřní paměti a data si ukládaly na SD kartu. Můj nový mobil má jen 16 GB vnitřní paměti, ale všude psali, že to nevadí, protože jde do mobilu zapojit SD karta. Proto bylo pro mě překvapením zjištění, že převážná většina aplikací (hry, navigace) si ukládá data do vnitřní paměti. Nejspíš za to může Android, který od verze 4.4 nedovolí aplikacím zapisovat na SD kartu. Přesunutí aplikace na SD kartu obvykle funguje, ale největší datové soubory se nepřesunou. No a když máte 16 GB vnitřní paměti, z toho 10 GB pro uživatele a jedna větší hra má klidně 1-2 GB, tak si jich najednou moc nenainstalujete.

Existuje řešení – editace konfiguračního souboru. Na to ale musíte mít tzv. ROOT – telefon odemčený od různých bezpečnostních ochran. Našel jsem si tedy návod na ROOT mého telefonu a všech jeho 45 kroků jsem poctivě provedl, abych dosáhl na práva ROOT a mohl upravovat konfigurační soubory.

Nicméně Android se nevzdává tak snadno. Úprava konfiguračního souboru vydržela jen do dalšího restartu, kdy byl soubor nahrazen původní verzí. Za to snad může ochrana S-ON, kterou si vymyslelo HTC. Naštěstí jsem našel nějaký instalační balíček, který se nainstaloval v módu Recovery a konfigurační soubor byl definitivně přepsán.

To ale stejně nedonutilo aplikace, aby si svá data ukládaly na SD kartu. Proto musela přijít na řadu aplikace FolderMount, která přesune zadanou složku z vnitřní paměti na SD kartu a namapuje složku z SD karty na její původní umístění ve vnitřní paměti. Aplikace (hra) tak stále hledá svá data ve vnitřní paměti, ale fakticky je čte z SD karty. Výborná aplikace, musím doporučit.

Na každém kroku je člověk vybízen, aby si založil účet na Google+. Bez něj nefunguje zálohování, ukládání (přenos) herních pozic atd. Nakonec jsem to překousl a přes svůj odpor k sociálním sítím jsem si účet na Google+ vytvořil.

Málokdo také ví, že Google sdělí vývojáři aplikace o každém uživateli, který si jeho aplikaci koupil, jméno daného uživatele, jeho email a adresu. Není možnost tomu zabránit.

A na závěr – přední kamera. Uvědomujete si, že při sledování displeje telefonu máte neustále pár centimetrů před sebou HD kameru, která může sledovat váš obličej – a to do nejmenších detailů? Řešením není přední kameru něčím zakrýt, protože je používána jako detektor vnějšího světla, podle kterého se upravuje jas displeje. Já jsem použil průhlednou izolepu – propustí světlo, ale obraz je zcela rozmazaný.

Ano, jsem možná trochu paranoidní. Ale v případě společnosti, která se živí sbíráním dat o svých uživatelích, je myslím trocha paranoie na místě.